Jak dlouhá je paměť národa? Přibližně dvacet let.
Dne 23. 11. 1989 jsem byl zadržen příslušníky VB poté, co jsem si dovolil fotografovat demonstraci na Palackého náměstí v Kutné Hoře.
Poté jsem byl samozřejmě propuštěn, protože jsem se nedopustil ničeho proti socialistickému právnímu řádu. Ty dvě hodiny na služebně mne ale definitivně utvrdily v tom, že komunismus je čisté zlo. Nereformovatelné zlo, jemuž není možné pasivně přihlížet a mlčky ho tolerovat.
V ten mrazivý čtvrtek jsem také byl, společně s kamarádem Honzou A., vykázán vedením kutnohorského Gymnázia z budovy téhož.
Důvod? Byli jsme studenti ČVUT FEL a dovolili jsme si strašnou věc -- informovat gymnazisty a profesory o situaci v Praze, protože v televizi a rozhlasu tou dobou nebylo nic jiného než komunistická propaganda.
Za dvacet let se KSČM stihla vzpamatovat a její FUD je silný jako nikdy předtím. Když neudělají komunisté nějakou výraznou chybu, budou po dalších volbách opět u moci, ať už to teď ČSSD populisticky popírá, jak chce. Bude nám spoluvládnout, nejprve lokálně, pak celostátně, strana, o níž jsme si mysleli, že patří minulosti.
Opravdu nechci opakovat to, co jiní napsali mnohem lépe, ať už s náležitým patosem nebo s náležitě pozdviženým egem. Pro mě je vzpomínka na události roku 1989 důvodem k obezřetnosti. Nechci prostě, aby tu nějaká další generace musela žít přisehnutě. Skutečně jsme národem pitomců?
Ano, ten čas už se opravdu nevrátí. Pokud se arogantní levičáci s vůlí k moci chopí kormidla -- notně podpořeni nevyléčitelně relativizujícími "levicovými intelektuály" -- bude to vypadat úplně jinak. Výsledek bude ale za několik let podobně nesvobodný. Možná se budou šrouby utahovat i deset, dvacet let, ale o to bude to utažení důkladnější.
Pokud to ovšem všem těm budoucím rathům a paroubkům dovolíme.
23. listopadu 2009
3. listopadu 2009
Followeři sobě
Tak se mi včera podařilo stát se poslední kapkou v přetékajícím cizím poháru.
Znáte ten pocit -- utrousíte drobnou poznámku, bez zlého úmyslu. Poznámka vyvolá bouchnutí dveřmi, obočí kolemjdoucích jest pozdviženo v údivu, šepot i hlasité komentáře na tu i onu stranu... náhlé vzedmutí tsunami v rybníku na návsi.
Pak vlna slehne, dveře se opatrně otevřou a vy si uvědomíte, že spíše než o nějaké drama tu jde o bajku s ponaučením.
Můj uštěpačný tweet byl totiž pravděpodobně důvodem vzniku vyhlášky "Mým followerům".
Mým národům.
Mno. Adent žádá své publikum o přijetí jakéhosi kodexu, stručně jde o toto: Dávejte si pozor, v jakém kontextu používáte ve svých tweetech text "adent". Chtělo by se dodat: A retweetujte odkaz na tato pravidla i těm, kdo Adenta nesledují, protože když se tak nebudou chovat všichni, tak se Adent přes některý ze svých několika účtů dozví něco, co nechce vědět a co ho rozčiluje. :-)
Ale vážně, nechci tímto znovu zvedat vlny. Jen mi toto určování pravidel přijde docela smutné, zvlášť v kontrastu s Adentovou krásně liberální obhajobou twitteru:
...Hyde Park. Každý si může vzít bedýnku a říkat, co ho napadne. Někdo ho bude poslouchat - nebo nebude. On sám může poslouchat další, nebo nemusí...
Není to diskusní kroužek, není to uzavřené společenství a není to ani společenství monologistů. Je to proud řečí, které se potkávají, prolínají, zahušťují do dialogů, trialogů... A omezit něco takového na hlásnou troubu "co-právě-dělám" či na "marketingový promokanál" by byla obrovská škoda.
Mé poučení z bajky? Nejde mi o Adenta, svou popularitu si zaslouží a ta může být protivná. Jsem ale víc a víc přesvědčen o tom, že Twitter je, navzdory našim snahám o selekci "kvalitní timeline" a bez ohledu na použitého twitter-klienta, spíše symetrické médium. Ale není to přímo symetrie following/followers, je to složitější a ukrytý vztah (prosím o pozornost, následuje jádro sdělení):
Počet vašich "followers" je přímo úměrný frekvenci výskytu vašeho @jména v cizích tweetech, bez ohledu na to, kolik lidí sledujete. Počet "following" je pak jen ukazatelem toho, nakolik si tuto skutečnost připouštíte.
Je to tedy opravdu Hyde Park, ale na tu bedýnku už se postavil každý a pomlouvá vás, a tak je jen těžké se vyhýbat náhodným přeslechům. Nehledě na to, že ty přeslechy jsou často dost zajímavé a inspirující.
Asi nexistuje obecně přijímaný twitter kodex, jenž by doporučoval vhodnou (a etickou) follow-follow strategii, což okrajově ilustruje i jeden nedávný spor. Spíše jde vždy o intuici, individuální zkušenost a preference uživatele.
Kdysi dávno se nicméně na twitteru říkalo "oko za oko, follow za follow". Čehož začali hojně zneužívat spamboti, takže se to brzy říkat přestalo. A to je škoda.
Rozhodl jsem se tedy, že se za svůj včerejší mistweet potrestám. Půjdu do sebe a své současné sledovače také osleduji, aby mi nikdo z nich nemohl vyčítat výše uvedenou asymetrii. Nechci ale sledovat každého evidentního spammera a marketoida, proto uplatním jistý malinký Turing-like test. Tímto tedy vyhlašuji akci:
Národ sobě.
1. Pokud si myslíte, že vás mám sledovat a nesleduji, napiště nějaký tweet obsahující text @bver. Jestliže mne zároveň sledujete, máte velkou šanci, že vás začnu sledovat také. Jestliže nesledujete, alespoň na sebe pěkně upozorníte.
2. Jestliže vás prudím, dejte mi bez váhání unfollow, zasloužím si to. Buďte si jisti, že si toho všimnu a pravděpodobně přijde "oko za oko...".
3. Hlavně ale... prosím vás... z toho nedělejte vědu a tato pravidla tvůrčím způsobem porušujte!
Takto si spolu budeme hrát, dokud se naplno neprojeví vliv twitterlistů. Co se stane pak, je téma na samostatný text.
Teď snad jen tolik, že naše "pozornost na rozdávání" se stane omezeným zdrojem (maximálně 20 seznamů), což se promítne do fungování všech lokálních zlatých stránek a upozadí to i dnešní, poněkud inflační, měřítko zvané "followers".
Do té doby tu budeme surfovat na svých malých vlnách trapnosti.
Disclaimer: Nemám nic proti osobě Arthura Denta, toto je čistě polemika s jeho dekretem. Většiny Misantropových názorů si velice vážím, Zdroják považuji za to nejlepší, co u nás o webdesignu vychází -- a to i navzdory tomu, že mě Martin Malý nezná a je mu úplně fuk, že ho tu takto pomlouvám. A čestně slibuju, že už se s ním nebudu chtít nikdy kamarádit. :-)
Znáte ten pocit -- utrousíte drobnou poznámku, bez zlého úmyslu. Poznámka vyvolá bouchnutí dveřmi, obočí kolemjdoucích jest pozdviženo v údivu, šepot i hlasité komentáře na tu i onu stranu... náhlé vzedmutí tsunami v rybníku na návsi.
Pak vlna slehne, dveře se opatrně otevřou a vy si uvědomíte, že spíše než o nějaké drama tu jde o bajku s ponaučením.
Můj uštěpačný tweet byl totiž pravděpodobně důvodem vzniku vyhlášky "Mým followerům".
Mým národům.
Mno. Adent žádá své publikum o přijetí jakéhosi kodexu, stručně jde o toto: Dávejte si pozor, v jakém kontextu používáte ve svých tweetech text "adent". Chtělo by se dodat: A retweetujte odkaz na tato pravidla i těm, kdo Adenta nesledují, protože když se tak nebudou chovat všichni, tak se Adent přes některý ze svých několika účtů dozví něco, co nechce vědět a co ho rozčiluje. :-)
Ale vážně, nechci tímto znovu zvedat vlny. Jen mi toto určování pravidel přijde docela smutné, zvlášť v kontrastu s Adentovou krásně liberální obhajobou twitteru:
...Hyde Park. Každý si může vzít bedýnku a říkat, co ho napadne. Někdo ho bude poslouchat - nebo nebude. On sám může poslouchat další, nebo nemusí...
Není to diskusní kroužek, není to uzavřené společenství a není to ani společenství monologistů. Je to proud řečí, které se potkávají, prolínají, zahušťují do dialogů, trialogů... A omezit něco takového na hlásnou troubu "co-právě-dělám" či na "marketingový promokanál" by byla obrovská škoda.
Mé poučení z bajky? Nejde mi o Adenta, svou popularitu si zaslouží a ta může být protivná. Jsem ale víc a víc přesvědčen o tom, že Twitter je, navzdory našim snahám o selekci "kvalitní timeline" a bez ohledu na použitého twitter-klienta, spíše symetrické médium. Ale není to přímo symetrie following/followers, je to složitější a ukrytý vztah (prosím o pozornost, následuje jádro sdělení):
Počet vašich "followers" je přímo úměrný frekvenci výskytu vašeho @jména v cizích tweetech, bez ohledu na to, kolik lidí sledujete. Počet "following" je pak jen ukazatelem toho, nakolik si tuto skutečnost připouštíte.
Je to tedy opravdu Hyde Park, ale na tu bedýnku už se postavil každý a pomlouvá vás, a tak je jen těžké se vyhýbat náhodným přeslechům. Nehledě na to, že ty přeslechy jsou často dost zajímavé a inspirující.
Asi nexistuje obecně přijímaný twitter kodex, jenž by doporučoval vhodnou (a etickou) follow-follow strategii, což okrajově ilustruje i jeden nedávný spor. Spíše jde vždy o intuici, individuální zkušenost a preference uživatele.
Kdysi dávno se nicméně na twitteru říkalo "oko za oko, follow za follow". Čehož začali hojně zneužívat spamboti, takže se to brzy říkat přestalo. A to je škoda.
Rozhodl jsem se tedy, že se za svůj včerejší mistweet potrestám. Půjdu do sebe a své současné sledovače také osleduji, aby mi nikdo z nich nemohl vyčítat výše uvedenou asymetrii. Nechci ale sledovat každého evidentního spammera a marketoida, proto uplatním jistý malinký Turing-like test. Tímto tedy vyhlašuji akci:
Národ sobě.
1. Pokud si myslíte, že vás mám sledovat a nesleduji, napiště nějaký tweet obsahující text @bver. Jestliže mne zároveň sledujete, máte velkou šanci, že vás začnu sledovat také. Jestliže nesledujete, alespoň na sebe pěkně upozorníte.
2. Jestliže vás prudím, dejte mi bez váhání unfollow, zasloužím si to. Buďte si jisti, že si toho všimnu a pravděpodobně přijde "oko za oko...".
3. Hlavně ale... prosím vás... z toho nedělejte vědu a tato pravidla tvůrčím způsobem porušujte!
Takto si spolu budeme hrát, dokud se naplno neprojeví vliv twitterlistů. Co se stane pak, je téma na samostatný text.
Teď snad jen tolik, že naše "pozornost na rozdávání" se stane omezeným zdrojem (maximálně 20 seznamů), což se promítne do fungování všech lokálních zlatých stránek a upozadí to i dnešní, poněkud inflační, měřítko zvané "followers".
Do té doby tu budeme surfovat na svých malých vlnách trapnosti.
Disclaimer: Nemám nic proti osobě Arthura Denta, toto je čistě polemika s jeho dekretem. Většiny Misantropových názorů si velice vážím, Zdroják považuji za to nejlepší, co u nás o webdesignu vychází -- a to i navzdory tomu, že mě Martin Malý nezná a je mu úplně fuk, že ho tu takto pomlouvám. A čestně slibuju, že už se s ním nebudu chtít nikdy kamarádit. :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)