Přerozdělováním hodnota nevzniká

aneb proč nejsem levicovým intelektuálem

Se svými levicově orientovanými přáteli se spolehlivě shodnu v tom, že není koho volit. Že všechny parlamentní (viditelné) strany prostřednictvím svých představitelů znemožnily své programy natolik, že jsou pro nás v podstatě nepřijatelné. Že bychom v Česku rádi viděli "znalostní ekonomiku" a místo toho vidíme budoucnost ČR coby periferie EU. Že si nikdo z nás nepřeje diktaturu nebo jiný opravdu asociální režim. Že si přejeme vyspělé školství, fungující zdravotnctví a efektivní záchrannou sociální síť.
Tolik asi tvoří konsensus. Ovšem pokud jde o praktické kroky, jak ze současného marasmu ven, je to potíž.

Levičáci budou donekonečna opakovat argumenty o potřebě zachování sociálního smíru, o podpoře státních podniků, o nutnosti zatočit s korupcí, která je podle nich nejspíš hlavním důvodem současného deficitu. Navzdory tomu, že nikdo neví, kolik peněz je opravdu rozkrádáno a kolik zcela legálně přerozdělováno do černých děr státního rozpočtu.
Není na vině spíše zbytečné nafukování sociálního státu a levicové plýtvání? Nedostatek odvahy k důsledným, dlouhodobým a promyšleným reformám, ať už jsou to reformy důchodové nebo zdravotnické nebo jiné? Nebylo by to lepší vysvětlení deficitu?
Nebylo by nakonec jednoduše lepší peníze od občanů nevybrat, aby nebyly rozkradeny? Protože pokud nebudou rozkradeny, skončí jen přerozděleny tak, aby napájely současnou neefektivní síť polostátního a polokomerčního sektoru.

Ono je totiž rozkrádání a přerozdělování ve svých konečných důsledcích docela podobné. Obojí vytváří dluh.

Co s tím?

Levičáci budou tvrdit, že řešením státního dluhu je další zvyšování daňové zátěže, tedy de facto likvidace živnostníků a malých firem, protože menším podnikatelům nezbude než to zabalit, zatímco korporace odejdou nebo jednoduše zdaní své zisky jinde než v ČR.

A když se levičáků budete ptát opravdu do hloubky, jak si představují funkční stát, doptáte se až k tomu, že vlastně směřují ve svých představách k socialismu.
Silný stát, který se o každého postará ("chudí přece nemohou být chudší"). Stát, jenž je pln geniálních úředníků, co nekašlou na obyčejné lidi, co dovedou, vybaveni nějakou vyšší prozřetelností, spravovat veřejné statky, jako by byly jejich vlastní. Ba co více, vědí, komu vzít a komu dát, dovedou řídit vševědoucně ekonomiku tak, aby se všem dělo jen všeobjímající (a samozřejmě ekologické) dobro. Aniž by k této státní, moudře plánované ekonomice měli podklady a informace v podobě tržně vytvořených (tj. reálných) cen, protože všechny ceny budou moudře a spravedlivě regulovány.

Že straším? Ohledně totalitních hrozeb budou levičáci argumentovat tím, že antikomunismus je zastaralý, KSČM není hrozba, KSČM je přece "jiná" strana, s níž se ČSSD po volbách nespojí, vždyť přece billboardy socanů nesou slogany "zabraňme návratu komunismu." A když se spojí, tak to vlastně vůbec nevadí, protože komunisté nejsou už dávno ti zlí komunisté, ale hodní, demokracií převychovaní komunisté.

To je ale magical thinking, pánové a dámy. A ten nefunguje... tedy bez historicky známých konců v podobě kolektivizací a gulagů. Sice teď trochu přeháním, ale uznejte, že mnoho nových a konkrétních způsobů řešení -- kromě "jednoduše zvýšit daně" nebo "více regulovat" -- jste zatím nepřinesli.
Vaším řešením, drazí levicoví intelektuálové, není "sociálně spravedlivý stát", vaším řešením je "socialistický stát." Je to špatné řešení a minulé století je plné důkazů.

Škrtat je třeba.

Nebrat peníze těm, kdo s nimi umí hospodařit, ale hlavně: Nedávat je do rukou politikům, kteří nereprezentují zájmy voličů, ale zájmy své, zájmy "tendristů sponzorujících volební kampaně" a zájmy Pandurů a kamarádů ze správních rad.
Nedávat peníze šikovným ekobyznysmenům, schopným ve jménu zelených zítřků postavit i noční sluneční elekrárnu. Zprůhlednit daňový systém a systém veškerých odvodů, aby naplno vynikla parazitická podstata některých "taky daní" (např. jandákovské poplatky autorským svazům z každého prodaného datového nosiče na principu presumpce viny). Sjednotit sazby DPH, sjednotit (tzn. snížit, ne naopak!) odvody zaměstnanců a OSVČ. A po zjednodušení procesů státní správy nezapomenout zrušit náhle zbytečné instituce, často existující jen proto, že žádná vláda nikdy neměla odvahu propustit úředníky v nich zaměstnané.

Zeštíhlování státu je řešení. Snižování daňové zátěže a současné škrty ve výdajích rozpočtu. Podpora chytrých technologií a vzdělávání na straně druhé. Vyšší než symbolické daňové úlevy malým firmám, radikální zjednodušení jejich byrokratických povinností. Omezení vlivu odborů. Neodkladná reforma důchodového systému. Ale to už bych se opakoval.

Potřebujeme více svobody, více demokracie, nikoliv naopak. Přemíra regulace a státního dohledu nad podniky a jednotlivci je dlouhodobě špatná. Nepotřebujeme, aby se státní aparát propojil s některým z velkých elektronických bratrů za účelem "ochrany" svých občanů před Zlem na Internetu. Potřebujeme decentralizaci moci, posílení okresních a obecních úrovní správy na úkor centrálního velení.
Nepotřebujeme "postdemokracii", potřebujeme transparentní a jednoduchou demokracii. Co je jednoduché a průhledné, lépe se kontroluje, lépe se v tom hledají chyby, lépe se to vylepšuje.
Programátorsky řečeno -- stát potřebuje důkladně refaktorovat.

Jak jsem napsal jinde: Bolelo by to a byla by k tomu od voličů třeba všeobecná odvaha a vůle nepodléhat populistickým slibům. Chtělo by to ministry sisyfovsky zeštíhlující své resorty a premiéra formátu Margaret Thatcherové. Nic z toho nemáme, nic z toho se nedá "obyčejným lidem" slíbit před volbami.

Místo toho se, frustrováni stavem politiky, hádáme. Já a moji pravicoví přátelé versus oni, levicoví přátelé. Stojíme neochvějně ve svých názorových zákopech. Proč pak vůbec předstírat, že se chceme domluvit?

Marnost.

Původně jsem chtěl dát tomuto textu podtitul "Přemluv svého levicového intelektuála, aby přemluvil ostatní levičáky", ale to by bylo laciné, zbytečné a virálně neúčinné. Není totiž nic zarytějšího než intelektuál zabarikádovaný ve svém salónním levičáctví v dobách ekonomické recese.
Proto musím rezignovat na snahy třídního boje. Nechci tedy s vámi, mí levicoví přátelé, dále diskutovat bez šance na konvergenci, nemám na to dál čas, nervy a už ani sílu. Tyto volby vyhrajete a já vám to přeji.

O to víc vám ale přeji, abyste mohli brzo poznat důsledky své volby. Já budu v mezičase jen doufat, že vámi hlásaný neosocialismus bude přerozdělovat a jinak ničit tuto zemi jen po jediné volební období.

Snad mi příště dáte za pravdu.

Nespavost č. 40

cenzuruji slova, která ještě nebyla napsána

Tenhle text se mi nepíše snadno, protože zadání zní -- piš o čemkoliv. A tak přecházím na jakousi frekvenci vlastních kmitů a snažím se vyhrabat z podvědomí slova rezonující někde hluboko, hodně pozdě k ránu.
Je to takový prapodivný domácí úkol, vlastní danajský dárek ke kulatým narozeninám. Tak tedy:

Jako každý informační dělník samozřejmě vím, že je rozumné se postavit čelem ke všemu, co dokážeme ovlivnit -- to je správné, optimistické, proaktivní, nabízí nám to "mít věci hotové", atd... Pak jsou ale skutečnosti, s nimiž nedokážeme nic dělat, nemůžeme se s nimi nijak smířit, ale musíme si je nějak připustit, protože když to neuděláme, ubližujeme si, lžeme si do kapsy. Mezi realitou a naší psychikou vznikne mezera a z ní vylézá deprese. Čím více se jí bráníme, tím později, ale o to bolestivěji, nakonec propukne.
Smutek není možné si zakázat.

Dnes už také vím,

že čas bězí a že není možné vrátit ho zpět a že nikdy nebudeme vědět

Býval jsem agnostikem. Říkal jsem si: Filozofické výklady světa jsou vždy postaveny na přijatých axiomech, na jejich základě je možno odvodit příslušný světonázor. Každý z nás je svým založením, vlivou výchovy nebo prožitků postaven před jejich volbu, třebas i podvědomou. Odpověď na otázku "Je Bůh?" tak máme ukrytou v sobě, tvoří jednu ze základních čar v naší mapě reality. Někdo tomu říká dar víry, jiný zase memetický virus, atd.
Neshodneme se, je zbytečné o těchto věcech diskutovat. V jedné skutečnosti vidí obratní vysvětlovači důkaz pro, jiní naopak proti. Neexistuje společná ontologie, slovník přijatelný pro oba tábory, není způsob, jak najít společnou řeč, i kdyby jen proto, že slova hledaného jazyka nemají pevné významy. Ba co hůř, není vůle tuto řeč hledat.

Víra je nepodmíněná -- i její odmítnutí. Kdo je pevný, nepřipouští si pochybnosti, protože by vedly k erozi základního kamene. Jak hluboko do vlastního nitra se dokážete ponořit, aniž byste ho zpochybnili? Potřebujete-li při tomto hloubání vnější oporu a pomoc, jste ve své víře či nevíře slabí.

Ptejte se sami sebe. Nikdo jiný vám neodpoví.

děkuji za pozvání těm, kteří nevědí, co to znamená někoho pozvat

Stávali jsme každý den před hnědými dveřmi s mléčnou skleněnou výplní, za níž se daly jen tušit míhající se postavy sestřiček, sanitářů nebo rodičů -- našich sousedů v zoufalství. Zazvonit, ohlásit se, pak většinou čekat. V mezičase držet dveře projíždějícím postýlkám a snažit se přitom dohlédnout chodbou k řadě boxů... až k tomu našemu.
Když se nic nedělo, došla otevřít sestřička. ("CRP v normě, leukocyty se zlepšují, tenhle cyklus snáší dobře..."). Někdy se ale přišoural ke dveřím doktor. Po šesti měsících v Motole se i z přijímání špatných zpráv stala rutina. Modus inferni vyžaduje zhluboka dýchat ("víte sami, že není mnoho aktivních možností... pokusíme se o revizi... máme tu teď infekci, takže...").
Naděje ale vždy nalézá protilátky.

Konečně uvnitř. Nasadit plášť, roušku, čepici, rukavice a pak... Ahoj, Aničko, náš silný, statečný a šikovný medvídku...
U postýlky jsme nebyli bezbranní, mohli jsme dělat samé rozmanité věci: Zpívat písničky, pouštět písničky, mluvit ("vyroste z tebe zdravá, chytrá a krásná holka..."), hlavně mluvit, mluvit, však nás slyší... musí nás přece vnímat... nějak... Sledovat dechovou křivku, akci, saturaci... Podkládat malé tělíčko plyšáky... Dávat bazální masáž ("opatrně, no vida, jak vám to jde..."). Doprovázet Aničku na MR, CT a všechny operační sály. Doufat v malé pravděpodobnosti a neustupovat té strašné nemoci. Ptát se nesmyslně po smyslu toho všeho.

Nevzdávat se. Nikdo z nás to nevzdal... a je to rok, co jsme s ní mohli aspoň trochu být.

Bůh není. QED.