Disclaimer: nejsem zastáncem OpenCard a nechci zde tento projekt hájit. Jen mne zajímá mechanismus neustálého přitápění pod mediálním kotlem tohoto provařeného politika.
O dnešní rozruch na českém twitteru se postaral článek v Respektu, poukazující na nepřehledné obchodní podmínky OpenCard. V nich se ukrývají "drobnosti" typu povinného pravidelného docházení na kontaktní místo (nebo povinnost sledovat změnu obchodních podmínek na webu), případně možnost, že magistrát uplatní své pohledávky z peněz uložených na OpenCard na jiné učely. Otázky vzbuzuje také blíže nevysvětlená "situace okamžité reakce."
Ano, obchodní podmínky jsou -- obecně, nejenom v případě OpenCard -- mrzká věc. Podepisovanou smlouvu většinou pozorně čteme, obchodní podmínky málokdy. Smlouva se téměř nikdy nemění, obchodní podmínky nebo ceník poměrně často. Smlouva je pevně ukotvena nějakou zákonnou normou a nemůže být v rozporu s ní, u jejích příloh už si zákonnou oporou tak jistí nejsme, podepisujeme přece ve smlouvě, že souhlasíme i s budoucími změnami obchodních podmínek a tak se vlastně odevzdáváme do rukou smluvní protistrany.
Obchodníci toto vědí a zneužívají toho. Je to částečně i jejich obrana před šíleným zákazníkem, takže v obchodních podmínkách nalezneme popsanou ledajakou špatnou zkušenost, kterou obchodník s nějakým zákazníkem dříve učinil. Zákazník zkrátka nemůže zažalovat výrobce mikrovlnné trouby za poškození zdraví kočky, jež se v troubě sušila, mám-li použít oblíbený městský mýtus. Potud je to v pořádku, problém nastává, jakmile jsou do obchodních podmínek vsunuty legální pastičky.
Jestli jde ze strany OpenCard o zlý umysl nebo spíš o nešikovné formulace, které by každý soud interpretoval v případném sporu ve prospěch uživatele karty, nedokážu posoudit, nejsem odborník. Ale jedno vím jistě: Podobné obchodní podmínky jsou nám předkládány každou chvíli a my je prostřednictvím smlouvy bez protestu podepisujeme. A je celkem jedno, zda jde o smlouvu s bankou, realitní kanceláří, operátorem, providerem, sociální sítí, energetickou společností, atd. atd. atd. Většinou se nad tím nikdo nepozastavuje, připadá nám uplně normální, že v asymetrickém obchodním vztahu zákazník-korporace dáváme korporaci do ruky bič, zrovna tak, jako nám připadá normální, že nás korporace tímto bičem nešlehne, pokud vše funguje, jak má.
Spíše než naříkat nad pachem z rozšťouraných obchodních podmínek je namístě ptát se, proč to zrovna v případě OpenCard tak vadí.
V původním článku na to poukazuje pouze samotný závěr:
"...že o [OpenCard] nestojíte? Pak už zbývá jen kupovat si běžné jízdenky. Cestování Prahou vás pak ale přijde na tisíce a ne na stokoruny měsíčně."
To je problém.
Měli bychom se ptát, proč se ovčané žijící na území Hlavního města Prahy stali ekonomickými vazaly OpenCard. Proč neexistuje finančně rovnocenná alternativa pro dlouhodobé jízdenky? Není to tím, že bylo nezajímavému projektu OpenCard dodatečně pomoženo vytvořením "přirozeného monopolu" na pražskou dopravu? Proč to vše stále trvá, přestože kvůli věcem typu OpenCard ztrácí ODS v Praze půdu pod nohama?
Napsáno o této kauze už toho bylo mnoho. Stačí trpělivě připomínat, že na mnoho otázek neznáme odpovědi, nemusíme pracně hledat otázky nové.
Dodatek: OpenCard opravdu není FaceBook, i když se toto srovnání nabízí. Zrušení účtu na FaceBooku mi přineslo klid a více času a nestálo mě to ani korunu, což se o případném zrušení OpenCard rozhodně tvrdit nedá.
7. září 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)