Nedávno rozbouřily fyzikální svět výsledky měření rychlosti neutrin [1]. V tomto příspěvku nábízíme (při vší skromnosti) čistě teoretickou obdobu důkazu uvedených závěrů, bez použití empirických metod. Naše závěry jsou odvozeny na základě všeobecně známých fakt pomocí žurnalistické logiky.
1. Vyjdeme z jednoho dobře známého závěru Murphyho práce, konkrétně: "Vedlejší fronta vždy postupuje rychleji." [2]
2. Toto tvrzení lze přeformulovat jako: "Moje fronta vždy postupuje pomaleji."
3. Murphyho zákony platí obecně, tedy lze říci, že rychlost každé námi pozorované fronty se limitně blíží nule.
4. Každá fronta v makrosvětě je tvořena elementárními částicemi. Tyto částice pro účely našeho důkazu pojmenujeme "frontony."
5. Frontony jsou bosony s nulovou rychlostí. Každý materiální objekt utvořený z frontonů dosáhne po nekonečné době nulové relativní rychlosti vzhledem k libovolnému pozorovateli. (Důkaz tohoto mezikroku je snadný a je ponechán na čtenáři. Nápověda: Je třeba vyjít z termodynamických zákonů [2] a popsaných vlastností frontonů.)
6. V antisvětě existují částice zrcadlově odpovídající frontonům reálného světa. Tyto častice budiž nazvány "antifrontony."
7. Antifrontony vykazují, dle principů symetrie, opačné vlastnosti vzhledem k vlastnostem frontonů.
8. Jednou z těchto vlastností je rychlost. Jestliže je rychlost frontonu rovna 0 m/s, je rychlost antifrontonu 1/0 = ∞.
9. Rychlost antifotonu se blíží nekonečnu. Antifronton je tedy, vedle švýcarsko-italského neutrina, další částicí schopnou nekauzálního pohybu. (A nemusíme přitom prozařovat alpské pastevce, postačí zajít na poštu.)
Samozřejmě, jde o nanejvýš překvapivé závěry a tak vyzýváme kolegy o důkladné prověření všech stupňů důkazu a o doplnění dat, nejlépe opakováním pozorování na nejrůznějších institucích.
Reference:
[1] Particles found to break speed of light, Reuters,
[2] Murphyho zákony ve zkratce II., Murphy, souhrn,
[3] Třetí termodynamický zákon,
[4] O možnosti důkazu nekauzalních jevů na základě aproximace chování institucí v mikrosvětě, P. Šuchmann, rekurentní reference.
Málem bych zapomněl to nejdůležitější: Kolegům se za výše publikovaný článek omlouvám a připojuji tento odkaz:
[5] Neutrinos and the Speed of Light
27. září 2011
15. června 2011
Levé a pravé, velké a malé
Island po ekonomickém kolapsu přepisuje ústavu pomocí sociální sítě, zatímco v Praze budou odborářští strejdové blokovat "za nás" MHD ve jménu boje proti kšeftování se zdravím, důchodové loupeži a likvidaci benefitů.
Tyto dvě politické aktivity spolu vzájemně nesouvisejí. Ovšem jen zdánlivě.
Politický kompas má dvě osy. Ta vodorovná je každému srozumitelná -- nadáváme si do levičáků a pravičáků, politické spektrum ve sněmovně a senátu bývá zvykem schematicky zobrazovat od rudé, přes oranžovou, zelenou a modrou až k ultrafialové, jako by šlo o vlnové délky našich ekonomických názorů.
Levičáci chtějí krotit "špinavý byznys" a regulovat "příliš bohaté" ve jménu sociální spravedlnosti, aniž by si uvědomovali, že tak dusí přirozenou lidskou podnikavost. Pravičáci by zase rádi zavedli "pořádek" a uzákonili "univerzálně platné hodnoty," přičemž často nerespektují individuální rozdíly mezi lidmi a hodnoty, s nimiž se neztotožňují.
Méně známá osa politického kompasu je ta svislá, společenská, s extrémem totalitním a a extrémem anarchistickým. O to je ale zajímavější: Vyjadřuje totiž míru svobody a zodpovědnosti na straně jedné oproti nesamostatnosti a bezpečí na straně druhé.
Libertariánská poloosa charakterizuje jednotlivce, menší spolky, zájmová sdružení, živnostníky a malé firmy, autoritativní poloosa pak velké organizace, nadnárodní korporace, banky a stát. Malé společenské systémy pružně reagují na změnu, ale jsou křehké a pomíjivé, velké systémy představují pevnou oporu, ale často se soustřeďují jen na setrvačnou obranu své existence.
Malému je vlastní dynamika, velkému dominuje průměr.
Odboráři útočí na vládní reformy a tváří se přitom, že zastupují nejen státní zaměstnance, ale i občany jako celek. Vládní koalice zatím deklaruje neústupnost, ale je vnitřními sváry oslabená, takže skutečně důsledného thatcherovského řešení se od ní nedočkáme.
Jde jen o spor autoritativního proti autoritativnímu - zástupců zaměstnanců státních firem proti zástupcům státu, přičemž občanů mimo státní sektor se dané spory nedotknou -- a pokud ano, jen negativně (například pádem vlády a následným marasmem).
Island svým důrazem na internetovou demokracii trochu připomíná "klikače" Věcí veřejných, ovšem jen při velmi povrchním pohledu. Vzhledem k počtu obyvatel je vzdálenost islandského voliče k islandskému politikovi malá, každý hlas je slyšet. Navíc má tamní demokracie vybudovanou tradici, což ukazuje i nedávná snaha o export svobody projevu -- s níž budou muset prudiči internetu dříve či později otevřeně bojovat.
Jde tu tedy o komunikaci svobodného a zodpovědného jedince se reprezentanty malého, svobodného a (snad i) zodpovědného celku.
Proč jsem libertariánem, proč podporuji decentralizaci moci, malé před velkým, neregulované před monopolním, aktivní a riskantní před pasivním a ochranářským?
To je snad jasné. Nechte si ty odborářské řeči a nechte mě spolutvořit ústavu.
Tyto dvě politické aktivity spolu vzájemně nesouvisejí. Ovšem jen zdánlivě.
Politický kompas má dvě osy. Ta vodorovná je každému srozumitelná -- nadáváme si do levičáků a pravičáků, politické spektrum ve sněmovně a senátu bývá zvykem schematicky zobrazovat od rudé, přes oranžovou, zelenou a modrou až k ultrafialové, jako by šlo o vlnové délky našich ekonomických názorů.
Levičáci chtějí krotit "špinavý byznys" a regulovat "příliš bohaté" ve jménu sociální spravedlnosti, aniž by si uvědomovali, že tak dusí přirozenou lidskou podnikavost. Pravičáci by zase rádi zavedli "pořádek" a uzákonili "univerzálně platné hodnoty," přičemž často nerespektují individuální rozdíly mezi lidmi a hodnoty, s nimiž se neztotožňují.
Méně známá osa politického kompasu je ta svislá, společenská, s extrémem totalitním a a extrémem anarchistickým. O to je ale zajímavější: Vyjadřuje totiž míru svobody a zodpovědnosti na straně jedné oproti nesamostatnosti a bezpečí na straně druhé.
Libertariánská poloosa charakterizuje jednotlivce, menší spolky, zájmová sdružení, živnostníky a malé firmy, autoritativní poloosa pak velké organizace, nadnárodní korporace, banky a stát. Malé společenské systémy pružně reagují na změnu, ale jsou křehké a pomíjivé, velké systémy představují pevnou oporu, ale často se soustřeďují jen na setrvačnou obranu své existence.
Malému je vlastní dynamika, velkému dominuje průměr.
Odboráři útočí na vládní reformy a tváří se přitom, že zastupují nejen státní zaměstnance, ale i občany jako celek. Vládní koalice zatím deklaruje neústupnost, ale je vnitřními sváry oslabená, takže skutečně důsledného thatcherovského řešení se od ní nedočkáme.
Jde jen o spor autoritativního proti autoritativnímu - zástupců zaměstnanců státních firem proti zástupcům státu, přičemž občanů mimo státní sektor se dané spory nedotknou -- a pokud ano, jen negativně (například pádem vlády a následným marasmem).
Island svým důrazem na internetovou demokracii trochu připomíná "klikače" Věcí veřejných, ovšem jen při velmi povrchním pohledu. Vzhledem k počtu obyvatel je vzdálenost islandského voliče k islandskému politikovi malá, každý hlas je slyšet. Navíc má tamní demokracie vybudovanou tradici, což ukazuje i nedávná snaha o export svobody projevu -- s níž budou muset prudiči internetu dříve či později otevřeně bojovat.
Jde tu tedy o komunikaci svobodného a zodpovědného jedince se reprezentanty malého, svobodného a (snad i) zodpovědného celku.
Proč jsem libertariánem, proč podporuji decentralizaci moci, malé před velkým, neregulované před monopolním, aktivní a riskantní před pasivním a ochranářským?
To je snad jasné. Nechte si ty odborářské řeči a nechte mě spolutvořit ústavu.
19. března 2011
Sonáta magnetické rezonance
"Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchu, jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité." -Steve Jobs
"Potřeba útěchy je samozřejmě skutečná, ale není v přesvědčení, že vesmír nám podle jakéhosi práva útěchu dluží, cosi dětinského?" -Richard Dawkins
"Začínejte s myšlenkou na konec." -Steven Covey
O škálovatelnosti starostí
Jedině vědomí vlastní smrti dodá myšlenkám správnou hloubku.
Své běžné starosti vidíte najednou jako drobné nepříjemnosti. Místo toho se začnete ptát, kolik času vám zbývá, co ještě stihnete zařídit a co už ne. Začnete se zajímat o to, jak budou žít vaši blízcí ve světě bez vás, a jak vaše nepřítomnost změní jejich životy.
Uvědomíte si, kolika lidem něco dlužíte - omluvu, vysvětlení, poděkování.
Začnete si vážit každé minuty. Uvědomíte si své minulé chyby a to, jak hloupé a zoufale neefektivní je ztrácet čas malichernými spory, nadáváním na okolnosti, sebelítostí... Soustředíte se na podstatné detaily, na správnou komunikaci s lidmi. Přestanete lhát sami sobě, odhodíte předsudky.
Na druhou stranu se ohlížíte za sebe a ptáte se, co po vás zbyde, a napadají vás úplně jiné věci než obvykle: Jedinečné, neopakovatelné, vyčnívající z šumu všednosti.
Je to mix dlouhodobého a krátkodobého, najednou máte čas jen na důležité věci. Najednou jste drsně produktivní, ale paradoxně se přitom vůbec nestresujete. Constraint Breeds Creativity.
Hudba sfér je v podstatě industriálek
Ležím už čtvrt hodiny bez pohybu, v úzkem tunelu technologické svatyně, má hlava se nachází uprostřed silného tančícího pole. I přes špunty v uších slyším silné rány a hukot vibrujících cívek, trápených mohutnými proudy. Skenovací frekvence dává zvukům zajímavý rytmus, různé rezonanční kmitočty pak melodii.
Vesmírná odysea, meditace vysoké intenzity.
Sofistikovaný stroj několikrát propátrává každý kubický milimetr mé hlavy a nakonec spočítá imaginární obrázek. Ačkoliv je to celé nesmírně složité, jde nakonec o jednobitovou odpověď na jedinou zásadní otázku:
Je to tam?
Ateistovi motlitba nepomůže
Myšlenky na smrt jsou doprovázeny myšlenkami na věčnost. V těžkých chvílích se věřící modlí, agnostik pochybuje, nevěřící medituje.
Ateista ve svém nitru nehledá dobro absolutní, nemůže se opřít o útěchu garantovanou shůry. Neupíná své morální zásady k nějakému abstraktnímu, těžko uchopitelnému řádu, jenž trvá věčně. Je si vědom pomíjivosti morálních konstrukcí, toho, že tyto zásady nejsou odvozeny od nezpochybnitelných pravd, ale jsou ukotveny v konkrétním čase a společnosti.
Víra v absolutní dobro je, z evolučního pohledu, možná jen vedlejším produktem silného lidského citu -- lásky. Biologické programování ateisty a věřícího je samozřejmě stejné, oba v hloubi srdce touží po dobru.
Nevěřící ale neplýtvá energií na hledání dobra zobecněného a absolutního, místo toho se může soustředit na relativní dobro, na dobro konkrétních lidí.
Ateistům je často vytýkáno právě zpochybňování a "relativizace hodnot.” Neprávem: Praktické a relativní dobro páchané v ateistově sféře vlivu dokáže víc než zázraky konané za hranicemi lidského chápání.
Mám pro vás dvě zprávy...
...říká doktor a zoomuje přitom obrázkem z magnetické rezonance.
"Dobrá zpráva je, že to není to, čeho jsme se báli. Ta špatná, že stále nevíme, co vám je."
Inu, to beru, pane doktore.
"Potřeba útěchy je samozřejmě skutečná, ale není v přesvědčení, že vesmír nám podle jakéhosi práva útěchu dluží, cosi dětinského?" -Richard Dawkins
"Začínejte s myšlenkou na konec." -Steven Covey
O škálovatelnosti starostí
Jedině vědomí vlastní smrti dodá myšlenkám správnou hloubku.
Své běžné starosti vidíte najednou jako drobné nepříjemnosti. Místo toho se začnete ptát, kolik času vám zbývá, co ještě stihnete zařídit a co už ne. Začnete se zajímat o to, jak budou žít vaši blízcí ve světě bez vás, a jak vaše nepřítomnost změní jejich životy.
Uvědomíte si, kolika lidem něco dlužíte - omluvu, vysvětlení, poděkování.
Začnete si vážit každé minuty. Uvědomíte si své minulé chyby a to, jak hloupé a zoufale neefektivní je ztrácet čas malichernými spory, nadáváním na okolnosti, sebelítostí... Soustředíte se na podstatné detaily, na správnou komunikaci s lidmi. Přestanete lhát sami sobě, odhodíte předsudky.
Na druhou stranu se ohlížíte za sebe a ptáte se, co po vás zbyde, a napadají vás úplně jiné věci než obvykle: Jedinečné, neopakovatelné, vyčnívající z šumu všednosti.
Je to mix dlouhodobého a krátkodobého, najednou máte čas jen na důležité věci. Najednou jste drsně produktivní, ale paradoxně se přitom vůbec nestresujete. Constraint Breeds Creativity.
Hudba sfér je v podstatě industriálek
Ležím už čtvrt hodiny bez pohybu, v úzkem tunelu technologické svatyně, má hlava se nachází uprostřed silného tančícího pole. I přes špunty v uších slyším silné rány a hukot vibrujících cívek, trápených mohutnými proudy. Skenovací frekvence dává zvukům zajímavý rytmus, různé rezonanční kmitočty pak melodii.
Vesmírná odysea, meditace vysoké intenzity.
Sofistikovaný stroj několikrát propátrává každý kubický milimetr mé hlavy a nakonec spočítá imaginární obrázek. Ačkoliv je to celé nesmírně složité, jde nakonec o jednobitovou odpověď na jedinou zásadní otázku:
Je to tam?
Ateistovi motlitba nepomůže
Myšlenky na smrt jsou doprovázeny myšlenkami na věčnost. V těžkých chvílích se věřící modlí, agnostik pochybuje, nevěřící medituje.
Ateista ve svém nitru nehledá dobro absolutní, nemůže se opřít o útěchu garantovanou shůry. Neupíná své morální zásady k nějakému abstraktnímu, těžko uchopitelnému řádu, jenž trvá věčně. Je si vědom pomíjivosti morálních konstrukcí, toho, že tyto zásady nejsou odvozeny od nezpochybnitelných pravd, ale jsou ukotveny v konkrétním čase a společnosti.
Víra v absolutní dobro je, z evolučního pohledu, možná jen vedlejším produktem silného lidského citu -- lásky. Biologické programování ateisty a věřícího je samozřejmě stejné, oba v hloubi srdce touží po dobru.
Nevěřící ale neplýtvá energií na hledání dobra zobecněného a absolutního, místo toho se může soustředit na relativní dobro, na dobro konkrétních lidí.
Ateistům je často vytýkáno právě zpochybňování a "relativizace hodnot.” Neprávem: Praktické a relativní dobro páchané v ateistově sféře vlivu dokáže víc než zázraky konané za hranicemi lidského chápání.
Mám pro vás dvě zprávy...
...říká doktor a zoomuje přitom obrázkem z magnetické rezonance.
"Dobrá zpráva je, že to není to, čeho jsme se báli. Ta špatná, že stále nevíme, co vám je."
Inu, to beru, pane doktore.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)