Island po ekonomickém kolapsu přepisuje ústavu pomocí sociální sítě, zatímco v Praze budou odborářští strejdové blokovat "za nás" MHD ve jménu boje proti kšeftování se zdravím, důchodové loupeži a likvidaci benefitů.
Tyto dvě politické aktivity spolu vzájemně nesouvisejí. Ovšem jen zdánlivě.
Politický kompas má dvě osy. Ta vodorovná je každému srozumitelná -- nadáváme si do levičáků a pravičáků, politické spektrum ve sněmovně a senátu bývá zvykem schematicky zobrazovat od rudé, přes oranžovou, zelenou a modrou až k ultrafialové, jako by šlo o vlnové délky našich ekonomických názorů.
Levičáci chtějí krotit "špinavý byznys" a regulovat "příliš bohaté" ve jménu sociální spravedlnosti, aniž by si uvědomovali, že tak dusí přirozenou lidskou podnikavost. Pravičáci by zase rádi zavedli "pořádek" a uzákonili "univerzálně platné hodnoty," přičemž často nerespektují individuální rozdíly mezi lidmi a hodnoty, s nimiž se neztotožňují.
Méně známá osa politického kompasu je ta svislá, společenská, s extrémem totalitním a a extrémem anarchistickým. O to je ale zajímavější: Vyjadřuje totiž míru svobody a zodpovědnosti na straně jedné oproti nesamostatnosti a bezpečí na straně druhé.
Libertariánská poloosa charakterizuje jednotlivce, menší spolky, zájmová sdružení, živnostníky a malé firmy, autoritativní poloosa pak velké organizace, nadnárodní korporace, banky a stát. Malé společenské systémy pružně reagují na změnu, ale jsou křehké a pomíjivé, velké systémy představují pevnou oporu, ale často se soustřeďují jen na setrvačnou obranu své existence.
Malému je vlastní dynamika, velkému dominuje průměr.
Odboráři útočí na vládní reformy a tváří se přitom, že zastupují nejen státní zaměstnance, ale i občany jako celek. Vládní koalice zatím deklaruje neústupnost, ale je vnitřními sváry oslabená, takže skutečně důsledného thatcherovského řešení se od ní nedočkáme.
Jde jen o spor autoritativního proti autoritativnímu - zástupců zaměstnanců státních firem proti zástupcům státu, přičemž občanů mimo státní sektor se dané spory nedotknou -- a pokud ano, jen negativně (například pádem vlády a následným marasmem).
Island svým důrazem na internetovou demokracii trochu připomíná "klikače" Věcí veřejných, ovšem jen při velmi povrchním pohledu. Vzhledem k počtu obyvatel je vzdálenost islandského voliče k islandskému politikovi malá, každý hlas je slyšet. Navíc má tamní demokracie vybudovanou tradici, což ukazuje i nedávná snaha o export svobody projevu -- s níž budou muset prudiči internetu dříve či později otevřeně bojovat.
Jde tu tedy o komunikaci svobodného a zodpovědného jedince se reprezentanty malého, svobodného a (snad i) zodpovědného celku.
Proč jsem libertariánem, proč podporuji decentralizaci moci, malé před velkým, neregulované před monopolním, aktivní a riskantní před pasivním a ochranářským?
To je snad jasné. Nechte si ty odborářské řeči a nechte mě spolutvořit ústavu.
15. června 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)